Připomínka k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.1. 2010, sp. zn. Ncp 2831/2009 (k § 9 odst. 3 písm. m/ o.s.ř.)

Připomínka k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, sp. zn. Ncp 2831/2009

     Při posledním jednání OOK Nejvyššího soudu bylo podrobeno kritice usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 3638/2009, v němž byl zaujat právní názor, že ustanovení § 9 odst. 3 písm. m) o.s.ř. svěřuje ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby ve smyslu § 19b obč. zák. věcnou příslušnost krajským soudům, jako soudům prvního stupně, jen jde-li o věci obchodní.

     Jak vyplynulo při posledním jednání kolegia, cit. usnesení nebylo evidenčním senátem zařazeno k projednávání o jeho zařazení do Sbírky soudních a rozhodnutí stanovisek z důvodu přesvědčivosti v něm obsažené právní argumentace, resp. správnosti a významu řešené otázky, ale naopak z důvodu, který podrobil kritice dr. Balák, na jehož poznámky pro stručnost odkazuji. Současně bylo avizováno, že patrně v rámci příštího jednání kolegia bude již k dispozici rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které – oproti výše cit. usnesení Nejvyššího soudu – řeší danou otázkou zcela jinak a (správně) v souladu s konstantní judikaturou, od které se naopak zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu odchyluje. Má se tak stát prostřednictvím usnesení Vrchního soudu v Praze (dále již „Vrchní soud“) ze dne 29. ledna 2010, sp. zn. Ncp 2831/2009, k němuž upíná následující právní věta: „K projednání a rozhodnutí ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 obč. zák. jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy bez zřetele na to, zda stranami sporu jsou podnikatelé či nikoliv. Věcmi obchodními ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 o.s.ř. je třeba rozumět jak všechny věci vyjmenované v tomto procesním předpisu, tak i věci vzniklé z obchodních závazkových vztahů podle § 261 a § 262 obch. zák.“

     Je skutečností, že zmíněné usnesení Nejvyššího soudu je příliš strohé a nevypořádává se s opačnou judikaturou, odhlédnuvše od postupu ve formě postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Je ovšem otázkou, zda vskutku jím (vy)řešená otázka posouzení věcné příslušnosti soudu, je výrazem nesprávného právního názoru v rámci výkladu a aplikace § 9 odst. 3 o.s.ř. Je proto z mého pohledu žádoucí ve stručnosti osvětlit Vrchním soudem užitou právní argumentaci v jeho nyní předkládaném usnesení, jakkoliv chápu (racionální) důvody, které jsou zastávány při prosazování právního názoru, že i přes návětí ve třetím odstavci § 9 o.s.ř., obsahujícím mj. formulaci „v obchodní věcech“, spory ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby rozhodující v prvním stupni krajské soudy.

     Vrchní soud v úvodní části právní argumentace opisuje předmětné pasáže ze dvou komentářů občanského soudního řádu, z čehož lze dovozovat, že se s těmito názory ztotožňuje, a pak přechází k první dílčí právní sumarizaci ústící v závěr, že „objektivně skutkově i právně náročné spory, týkající se ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby, byly novelou předány k rozhodování v prvním stupni krajským soudům...“ Nutno dodat, že s ohledem na tomu předcházející opis z komentářů však v této části nebyla Vrchním soudem vyložena relevantní právní argumentace, jež by umožňovala zcela jednoznačný závěr, že o všech sporech týkajících se ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby rozhodují v prvním stupni krajské soudy. K takovému závěru nemůže pochopitelně vést samo o sobě ani konstatování, že „původně úprava § 9 odst. 3 občanského soudního řádu výslovně zmiňovala »obchody«, od této terminologie pak znění předpisu ustoupilo, nikoli však od pojmu »obchodní věc«...“

    V další části Vrchní soud správně zdůrazňuje, že „občanský soudní řád definici »věci obchodní« z hlediska procesního neobsahuje...“, stejně jako tak nečiní ani předpisy hmotněprávní. I v tomto bodě ještě nelze dohledat relevantní právní argumentaci k závěru, jenž Vrchní soud nakonec v cit. rozhodnutí zaujal.

     Na tomto místě bych rád připomenul (pro oscilování právní argumentace) používanou (místy bez učiněného odkazu z jednoho pramene takřka přebíranou) právní argumentaci:

·        důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb.: „Určení, v kterých sporech a jiných právních věcech je příslušný prvním stupni krajský soud, závisí na hmotněprávní povaze těchto věcí, na postavení účastníka (zda jde o podnikatele či nikoliv) a na tom, zda účastník řízení je osobou zapsanou či nezapsanou v obchodním rejstříku. I v těchto případech, v nichž rozhodujícím kritériem je povaha věci, projednávaly krajské soudy ve věcech obchodních jednoduché spory a okresní soudy často věci právně i skutkově obtížné. Zjišťování všech rozhodných hledisek pro určení věcné příslušnosti je zdlouhavé, často o právně náročné, a je zdrojem průtahů v projednávání a rozhodnutí věci.“

·        rozsudek Vrchního soudu: „Určení, ve kterých sporech a jiných právních věcech je příslušným v prvním stupni krajský soud, záviselo na hmotněprávní povaze těchto věcí, na postavení účastníka (zda jde o podnikatele či nikoliv) a na tom, zda účastník řízení byl osobou zapsanou či nezapsanou v obchodním rejstříku. I v případech, v nichž rozhodujícím kritériem byla povaha věci, projednávaly krajské soudy ve věcech obchodních jednoduché spory a okresní soudy často věci právně i skutkově obtížné. Zjišťování všech rozhodných hledisek pro určení věcné příslušnosti bylo zdlouhavé, často o právně náročné, a mnohdy bylo (spolu se spory o věcnou příslušnost) zdrojem průtahů v projednávání a rozhodnutí věci (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 37).“

·        důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb.: „Základem činností krajských soudů v obchodních věcech (krajských soudů s působností ve věcech obchodních) je podle § 9 odst. 3 rozhodování ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností a nadačního rejstříku [písm. a)], rozhodování ve statusových věcech obchodních společností, družstev a jiných právnických osob [písm. b), d), e) a f)], rozhodování ve sporech mezi obchodními společnostmi nebo družstvy na straně jedné a mezi jejich zakladateli, společníky a členy na straně druhé [písm. g)], rozhodování ve věcech konkursu a vyrovnání [písm. s)] a rozhodování ve sporech vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním [písm. t)]. Jde vesměs o agendu speciální, která svou náročností vyžaduje, aby byla soustředěna u krajského soudu. I když nejde o věci vyplývající z obchodních vztahů, byly do příslušnosti krajského soudu s působností ve věcech obchodních zařazeny rejstříkové věci obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů (v zájmu toho, aby rejstříkové řízení ohledně všech subjektů probíhalo u jednoho soudu) a věci konkursu a vyrovnání nepodnikatelských subjektů (odlišnost mezi konkursem a vyrovnáním u podnikatele a u ostatních dlužníků není natolik významné, aby odůvodňovala rozdělení této agendy mezi různé soudy)...Spory a právní věci uvedené v § 9 odst. 3 písm. h), i), j), k), l), m), n), o), p), q) a u) jsou vesměs typově a skutkově složité, popřípadě vyskytující se v soudní praxi méně často. Je proto žádoucí, aby byly soustředěny v prvním stupni u krajských soudů. I když vždy nemusí jít o věci vyplývající z obchodních vztahů, není – s ohledem na obvyklé spojení věci ke společnému řízení s typicky obchodními věcmi a na nevýznamné odlišnosti v právní úpravě – odůvodněné vyčlenit tyto neobchodní věci jiným soudům.“

·        Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C.H. Bedk., 2009, s.48: „Krajským soudům je svěřena agenda obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností, nadačního rejstříku a rejstříku společenství vlastníků jednotek [§ 9 odst. 3 písm. a)], dále rozhodování ve statusových věcech obchodních společností, družstev a jiných právnických osob [§ 9 odst. 3 písm. b), d), e) f) a v)], rozhodování ve sporech mezi obchodními společnostmi nebo družstvy na straně jedné a mezi jejich zakladateli, společníky a členy na straně druhé, jakož i ve sporech mezi zakladateli, společníky nebo čelny navzájem [§ 9 odst. 3 písm. g)]. Jde vesměs o agendy speciální, které pro svou náročnost vyžadují, aby byly soustředěny u krajského soudu. Nezanedbatelnou roli hraje i okolnost, že v těchto agendách získaly krajské soud i díky dosavadní úpravě poměrně vysokou míru specializace. I když nejde o věci vyplývající z obchodních vztahů, náleží do příslušnosti krajského soudu rejstříkové věci obecně prospěšných společností, nadací, nadačních fondů a společenství vlastníků jednotek, neboť je zde společenský zájem, aby rejstříkové řízení ohledně všech subjektů probíhalo u jednoho soudu. Spory a právní věci uvedené v § 9 odst. 3 písm. h), i), j), k), l), m), n), o), p), q), s), t.), u), v) a w) jsou vesměs věci typově a skutkově složité, popřípadě vyskytující se v soudní praxi méně často. Z tohoto důvodu je zákon soustřeďuje v prvním stupni u krajských soudů. I když vždy nemusí jít o věci vyplývající z obchodních vztahů [srov. k tomu např. § 9 odst. 3 písm. u)], nepovažuje zákon – s ohledem na obvyklé spojení věcí ke společnému řízení s typicky obchodními věcmi a na nevýznamné odlišnosti v právní úpravě – za důvodné vyčlenit tyto neobchodní věci soudům okresním...“

     Vrchní soud si v takto pojaté argumentaci vypomáhá odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, a na něj navazující judikaturu, když uvádí, že „toto rozhodnutí dospívá z porovnání ustanovení procesních (§ 9 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu ve znění před novelou z r. 2000) a hmotněprávních (§ 261 a 262 ObchZ) k závěru, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je třeba považovat všechny věci vyjmenované v § 9 odst. 3 a 4 o.s.ř.“ Z obsahu citovaného usnesení Nejvyššího soudu je však zřejmé, že právní závěry se ubíraly k tomu, co nakonec bylo vyjádřeno v právní větě, která je zformulována takto: „Závazkový vztah mezi stranami, které uzavřely dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, je závazkovým vztahem obchodním a spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí.“ To ovšem poněkud mění užitou interpretační a judikatorní optiku, která v tomto správném připomenutí také odpovídá judikatuře Ústavního soudu ČR. V usnesení ze dne 21. října 1999, sp. zn. III. ÚS 297/99 orgán ochrany ústavnosti mj. konstatoval, že „při nedostatku vymezení pojmu »věc obchodní« v občanském soudním řádu je třeba příslušnost posoudit se zřetelem k hmotněprávní povaze právního vztahu. Jde tedy o to, zda právní vztah, jehož se spor (řízení) týká, je upraven obchodním právem, což však nelze redukovat jen na úpravu v obchodním zákoníku.“ V dané věci se jednalo o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu. V odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud také uvedl: „Vzhledem k tomu, že zákonem č. 72/1994 Sb. byla smlouva o převodu bytové jednotky podle ustanovení § 23 a násl. zákona učiněna součástí právního řádu jako speciální úprava zániku členství v družstvu a vypořádání vzájemných vztahů mezi družstvem a jeho členem, je k řízení o žalobě, kterou se člen družstva domáhá uložení povinnosti družstvu uzavřít s ním takovou smlouvu, věcně příslušný krajský soud...“

 I po Vrchním soudem připomínané novele občanského soudního řádu Ústavní soud v dalším svém rozhodnutí, konkrétně v usnesení ze dne 16. března 2004, sp. zn. II. ÚS 326/2003, navázal na svůj právní závěr, obsažený v usnesení z r. 1999, přičemž ke sporu, které řešily obecné soudy vzhledem k uzavřené kupní smlouvě o dodávce elektřiny maloodběratelům do objektu stěžovatele, také uvedl, že „rozsah práv a povinností mezi stěžovatelem a Severočeskou energetikou, a.s. byl regulován ve smyslu § 261 obchodního zákoníku jako obchodněprávní závazkový vztah podle části třetí obchodního zákoníku...“

      Z pohledu judikatury Ústavního soudu nelze proto dovodit, že by ustanovení § 9 odst. 3 o.s.ř. bylo nutno vykládat tak, že všechny tam obsažené věci jsou podrobeny k rozhodování krajskými soudy jako soudy v prvním stupni, nýbrž že je vždy třeba obchodní věc interpretovat ve vztahu k hmotněprávní povaze právního vztahu. Pro podřazení „věci“ pod režim § 9 odst. 3 o.s.ř. tedy jistěže není určující pouze to, zda se jedná pouze o věc upravenou podle obchodního zákoníku, ale zda jde o věc upravenou obchodním právem. V kontextu judikatury Ústavního soudu lze pak tyto obchodněprávní souvislosti vysledovat např. v zákoně č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů , v zákoně o nadacích a nadačních fondech č. 227/1995 Sb., (srov. např. § 9 odst. 1), v zákoně č. 72/1994 Sb., v zákoně č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích (§ 2 odst. 2) atd. Z důvodů vysledovatelné provázanosti s obchodním právem proto bylo řešení těchto sporů, resp. věcí podřazeno do třetího odstavce § 9 jako „obchodní věci“. Naopak takovou obchodněprávní souvislost – zcela namátkou uvádím - stěží bude možno dovodit např. ve sporu o ochranu dobré pověsti např. občanského sdružení XY žalujícího např. (za nevhodný výrok hejtmana XY) příslušný kraj XY coby veřejnoprávní korporaci.

     Z hlediska logiky věci jistěže lze pochopit, že složitější věci mají být rozhodovány krajskými soudy jako soudy prvního stupně, leč pokud občanský soudní řád „pracuje“ s pojmem „obchodní věc“, není podle mého názoru možné tento podstatný normativní moment vytěsnit prostým odkazem na komentář,  v němž se činí zcela zásadní závěr, že výčet věcí v § 9 odst. 3 o.s.ř. nepředstavuje výčet obchodních věcí, resp. že tyto spory nemohou být zahrnuty do pojmu obchodní věc, což je vlastně v zásadě opisem toho, co je uvedeno v důvodové zprávě k zákonu č. 30/2000 Sb. I interpretační dosah důvodové zprávy má své limity, které v tomto případě končí tam, kde se „odůvodněný“ smysl a účel přijímané novely k ustanovení § 9 odst. 3 o.s.ř. rozchází s jeho vlastním textem. Není tedy rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze slov zákona vyčíst Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C.H. Beck 1995, s. 171). Jinak řečeno, silnější výkladový argument lze vyložit i tak, že pokud zákonodárce nemínil rozlišovat věci obchodní a jiné, učinil by tak s příslušným normativním vyjádřením; pokud se tak nestalo a naopak je zde nepochybná odlišnost návětí ve druhém a třetím odstavci § 9 o.s.ř., pak stěží lze vystačit s převzetím toho, co se uvádí v předmětné důvodové zprávě. Zde je zapotřebí opětovně odkázat na zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, jenž upozornil na nutnost odlišování pojmů obchodní věc, obchodní závazkový vztah a věci řešené obchodním právem, nikoliv jen obchodním zákoníkem, jakkoliv tehdy byla primárně řešena otázka, zda v ústavní stížností napadené věci se jednalo o věc podřaditelnou pod § 9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. Podstatné ovšem je, jak Ústavní soud (roz. v jeho usnesení z r. 2004) interpretoval (celý) třetí odstavec § 9 o.s.ř.

 V Brně dne 8. března 2010

                                                                                           Pavel Vrcha